Živelný vypravěč Petru Cimpoeşu vnáší svým Simionem Výtažníkem do rumunské prózy posledních desetiletí, silně poznamenané postmodernistickým pokusnictvím, výrazně svěží tón. Přechodné období po „velkém třesku“ v prosinci 1989 je v románu vnímáno jako jeden obrovský očistec, v kterém se mísí vznešené s nízkým, směšné s tragickým, nevinnost s vinou. S autorem pronikáme do uzavřeného světa jednoho panelového domu v moldavském městě Bacău, jehož obyvatelé tvoří hutný vzorek rumunské společnosti po pádu ceauşescovské diktatury. Na klopotné cestě k demokracii s sebou při hledání vlastní identity vláčejí těžké břemeno verbálních klišé a vyprázdněných rituálů, osvojených v minulosti. Neutuchající pochyby a společenskou nejistotu se snaží rozptýlit jeden z obyvatel domu, stařík Simion, který se na dva týdny jako někdejší poustevníci do pouště uchýlí do domovního výtahu a odtamtud začne volat po nápravě mravů…
Cimpoeşu ve své metafyzické, drobnokresebné pseudoreportáži s gustem vytváří roztodivné situace plné ironie, trpkého humoru a satirických šlehů. Z nich patrně nejprovokativnější je ta, kdy podle Simionova proroctví sestoupí Ježíš Kristus v předvečer prezidentských voleb roku 2000 na zem, aby se ucházel o místo hlavy státu, a tak se znovu pro lidi obětoval. Jeho program je velmi prostý: Desatero. Zvolí si ho Rumuni, když se vznikem křesťanství je spjata už jejich vlastní etnogeneze? I co vás nemá. Počáteční nadšení brzy vystřídá sžíravá skepse, která ostatně přetrvává i v závěru románu, kdy nájemníci po Simionově tajemném odchodu mohou výtah opět používat.
