Flavio a Marcos vyprávějí o místech ve vesmíru, ve kterých přebývali, než se narodili na Zemi.
Už od svých tří let rozvíjeli myšlenky o životě na mimozemských úrovních, teorie o struktuře Univerza, hmotě a antihmotě i o podstatě člověka. Podrobili tak těžké zkoušce konvenční představy svých rodičů – psychologů. Jejich „vzpomínky“ otřásly do té doby pevnými základy rodičovského pohledu na svět, založeného na poznatcích oficiální vědy.
Výroky a rozhovory těchto dvou argentinských hochů jsou základem dílka, jež se dotýká srdcí dětí i dospělých v mnoha zemích světa.
Kniha je bohatě ilustrovaná.
Úryvok:
Nyní se rodí nové děti. Jsou to jiné děti, i když se to navenek nezdá. Jsem jen jedním z nich, jedním z prvních.
Lidstvo se mění. Otevírá se více pro duchovno. Všechny děti dneška mohou zůstat ve spojení se svou podstatou.
Malé děti pláčou, protože žít na této planetě je hrozně těžké. Miminko se snaží komunikovat telepaticky, ale nejde to, všechno je zde příliš husté; vidí všechno, to zlé i to dobré, falešné i pravdivé.
Na jiných planetách vidí každý to, co chce vidět. Když říkám „vidět“, myslím to obrazně, nemají tam fyzické oči. Soustředíte pozornost na to, co vás zajímá, a když nechcete, vrátíte ji zpět.
Novorozenec má strach, protože je uzavřený ve fyzickém těle. Chybí mu původní jednota, která je tam, odkud přichází. Proto rychle přilne k osobám, které o něho pečují. Přenáší na rodiče roli NEJVYŠŠÍ BYTOSTI. Pokud rodiče věří jen na materiálno, táhnou ho stále více do fyzického. Učí ho mluvit, ale omezují jeho myšlení.
Jak děti rostou, pomalu ztrácejí spojení s původním zdrojem. Chceme-li pomoci dětem, je nutné pomoci dospělým. Když jsou rodiče otevření, starají se o děti, aniž by jim vnucovali své myšlenky a před- stavy o světě. Hlavně jim třeba dát prostor, čas, nechat je myslet a mluvit. Důležité je, aby rodiče s nimi mluvili o Bohu, o duchovnu, ale nenárokovali si to, že vlastní (celou) pravdu.
Lidský mozek je jako počítač, ale počítač má omezenou paměť, podobně jako mozek. Mysl je naopak zrcadlem Božské mysli a ta je nekonečná. Lidé jsou zvyklí dívat se jen z jednoho úhlu pohledu - zorného úhlu každodenního života. Vnímají jím fyzický svět a umožňuje jim život ve společenství. Tuto realitu se učí děti hrou. Když zůstanou otevřené, ponechají si i jiné pohledy. Například nazírání zvenčí, když mohou „vidět“, jako by byly mimo Zemi, nebo ještě lépe, mimo viditelné části Univerza. Centrální způsob nazírání je náhled na věci z vnitřního jádra, z vlastní Božské energetické podstaty.
Náhled zevnitř je „pohledem“ z jádra našeho Bytí, který nám umožňuje „vidět“ vnitřní podstatu jiných bytostí.
Dětem je dovoleno učit se jen pohledy každodenního života. Omezují tak používání mentálních vln a učí se soustřeďovat ( jen) na fyzickou úroveň. Je to, jako když používáte pouze minimální část schopností počítače. Jestliže jsou děti takhle naprogramované, těžko se jim podaří otevřít se, mohou mít pro- blémy.
Musí být pak nesmírně trpělivé, když chtějí znovu otevřít duchovní spojení. Většina lidí si celý život nevzpomene na CELEK, JEDNOTU. S nejvyšší JEDNOTOU je člověk spojen jen když je dítě, a někdy těsně před tím, než zemře.
Lidé hledají štěstí venku, protože ho ztratili ve svém nitru. Sužují je jejich touhy a to, že se vážou na jiné lidi.
Děti nové doby vědí, že jsou částí CELKU. Když je učíte přemýšlet ve smyslu „to nebo ono je moje“, jsou zmatené a myslí si, že jim patří všechno. Třeba jim dovolit, aby se podělili s ostatními. Pro celek existuje jen jediné JÁ, i když individuální já je nekonečně rozmanité.
Flavio, 8letý
