Před Vánoci roku 2007 vstoupila Česká republika do tzv. schengenského prostoru. Stalo se tak za téměř jednomyslného souhlasu naší politické reprezentace a za většinové podpory veřejnosti. Mnozí dokonce věří, že teprve Schengen znamená naše plnohodnotné členství v Evropské unii. O tom, zda tomu tak skutečně je, nebo zda je to trochu složitější, pojednává nový sborník Centra pro ekonomiku a politiku.
Část A sborníku přináší texty ze semináře CEP -Vstup do Schengenu – výhody a nevýhody- z 11. prosince 2007. Ministr vnitra Ivan Langer vysvětluje, proč je vstup do Schengenu výhodný. Profesor Právnické fakulty Univerzity Karlovy Michal Tomášek argumentuje, že na Schengen se nabalují další pravomoci evropského práva na úkor práva národního. Politolog a redaktor týdeníku Euro Lukáš Petřík vykládá Schengen jako nástroj bruselské centralizace.
V části B uveřejňujeme další zajímavé doplňkové texty. Předseda vlády České republiky Mirek Topolánek přirovnává vstup do schengenského prostoru ke střihání drátů po sametové revoluci. Podle spisovatele Benjamina Kurase není žádný důvod do Schengenu spěchat. Petr Mach z Centra pro ekonomiku a politiku rozebírá přínosy a náklady vstupu do schengenského prostoru. Doktorand Právnické fakulty Univerzity Karlovy Tomáš Břicháček upozorňuje na odvrácenou tvář Schengenu. Poradce prezidenta republiky Michal Petřík vysvětluje podstatu hranic státu.
V části C přinášíme v českém jazyce kompletní verzi přednášky britského politologa Johna O’Sullivana -Evropa – kartel, nebo trh-, kterou přednesl v Centru pro ekonomiku a politiku 7. listopadu 2007. John O’Sullivan působil jako poradce premiérky Margaret Thatcherové, byl šéfredaktorem listů National Review, The National Interest, Policy Review a redaktorem New York Times a Daily Telegraph. V současné době rediguje na volné noze časopis National Review a píše sloupky pro Chicago Sun-Times.
Vlast není imaginární věcí bez vymezení, bez vykolíkovaných hranic. Na vstup do Schengenu se proto dívejme střízlivě. Každému se zdá, jak vydělá na tom, že neztratí tři minuty, aby na hranicích zastavil a ukázal úředníkovi pas. Tyto minuty však nestojí vůbec za řeč, nejde o tři hodiny jako za komunismu. Pokud někdo tento efekt považuje za tak významný, je to jeho právo. My se ptáme, co může být na opačné straně téže mince
