Autobiografická kniha jednoho z nejuznávanějších polských prozaiků je svědectvím o životním stylu party mladých lidí, o jejich hudebních zálibách, literárních láskách a posedlosti alkoholem v Polsku na přelomu let sedmdesátých a osmdesátých, v zemi chudší a drsnější, ale také paradoxně svobodnější, než bylo tehdejší Československo.
O tom, jak se Stasiuk (1960), vojenský zběh, vězeň a zběsilý příslušník varšavského undergroundu, stal jedním z nejvýše ceněných polských prozaiků, překládaným do mnoha světových jazyků, se samozřejmě v knize nedozvíme skoro nic. Stasiuk nepíše sám o sobě: důsledně používá generační -my- a jeho text je spíše velkou mozaikou reálií zvrhlé doby, která se jako každá prožitá minulost postupně stává -krásnou-, v níž život na okraji a -mimo- oficiální společnost znamenal opravdovost, bezprostřednost každého setkání, hovoru, cesty, kdy hodnoty dané vnitřní svobodou byly nebývale stálé.
Tato nesmírně čtivá „předčasná“ autobiografie také potvrzuje, jak otevřená byla i Stasiukova generace vůči české kultuře. A nejen kultuře: „Ve chvílích nečekaných vzletů jsme chtěli být Čechy. Kouřit české cigarety, pít české pivo a legendární becherovku. A rum. Češi pořád a při každé příležitosti pili rum. My jsme jako měli těch pár kilometrů mořského břehu a fregatu Dar Pomoří, ale rum se jako národní chlast neujal.“
S doslovem Jáchyma Topola -Jak jsme táhli za Stasiukem-.
