Francie, podobně jako celá Evropa, se v posledních letech mění k nepoznání. Jak máme těmto proměnám rozumět? Jak se v novém světě vyznat a co očekávat? Odpovědi na tyto otázky přicházejí ze dvou stran: poučme se z historie, říkají jedni, dívejme se na společnou budoucnost, říkají druzí. Alain Finkielkraut ukazuje, že obě strany se mýlí: historické analogie i politické vize nám totiž přítomnost zakrývají a znemožňují nám vidět její skutečnou tvář. Ve svých komentářích k francouzským událostem z let 2013–2015, které připravoval pro rádio RCJ a časopis Causeur, se pokouší o věcné a střízlivé hodnocení, které je neideologické a drží se zdravého rozumu – asi tak, jak to známe u G. K. Chestertona nebo Raymonda Arona. „Jedině to je přesné, žít v přítomném okamžiku,“ cituje autor v úvodním mottu Charlese Péguyho. A život v přítomném okamžiku pro něj znamená odložit veškeré předsudky a „podívat se zpříma do tváře, kterou jsme nečekali“.
