Budu vyprávět o chalupě v bukovém lese, stojící o samotě na břehu řeky. Kolem ní se časem nachumlala maličká osada dalších chalup a chaloupek. Dnes je z osady vesnička s poštou a kostelíkem, kde je všude daleko a pán bůh vysoko. Chalupa přetrvala mnohé věky. Generace jedné rodiny se v ní střídaly, rodily se a umíraly a každá na ní zanechala svoji stopu. Tu něco opravili, tu něco vyměnili, ale chalupa tu stála tak, jak za dědů a pradědů stávala. Život se v ní odvíjel svým tempem, bez ohledu na vichry zjitřeného času.
Budu vyprávět o dobách dávno minulých, kdy řeka Labe ještě protékala nespoutanou, širou krajinou. Jen tu a tam lidé řečiště mírně upravili a odvážně se pouštěli se svými pramicemi a prámy na tekoucí vodu. Všichni tito udatové, kteří se pouštěli do křížku s řekou a jejími rozmary, od Litoměřic až po její ústí do moře, mluvili německy. Nebyla to však němčina tak, jak ji známe dnes. Sasák se s Hamburákem jen těžko domluvil a Böhmerák se s ním nedomluvil vůbec.
Jen ti udatové se domluvili všude po celé délce toku řeky. I oni však měli některé výrazy, kterým rozuměli jen oni sami. Některé z nich ve svém povídání ponechávám, protože se tam hodí a protože tam patří. Ale používám je tak, jak je ti dávní šifři používali a jak jsem je slýchal od jejich synů a vnuků v dobách, kdy jsem se sám teprve učil chodit po palubách lodí...
Vyprávění zakončím vzpomínkou „Odkud přišla Anna“, lodní kuchařka na parnících „Mělník“ a „Lovosice“ a posléze na motorových remorkérech „Blaník“ a „Beskydy“, jejíž dobroty zpříjemnily život lodníků i mladých plavčíků.
