Vypadalo to ze začátku, že to hude procházka růžovým sadem. Utvořit a přenést na papír Marvanův portrét. Ne takový, jaký znají diváci z filmových týdeníků nebo z jeho životopisů, ale takový, jaký už v dnešní době, tolik let po jeho smrti, nemůže znát nikdo. Co by mohlo být jednodušší a příjemnější, než psát o člověku, o jeho chybách a o poklescích, kterých se dennodenně dopouštíme všichni? Stačilo prvních pár hodin práce a zprvu snadný úkol narostl do obřích rozměrů. Marvan byl vždycky opatrný a příliš se nesvěřoval. Nezbylo než spolehnout se na svědectví těch, kteří ho znali.
Mnoho lidí o něm mnohokrát řeklo mnohé. Někdy v dobrém, jindy ve zlém. Čemu věřit a co odhodit v době, kdy se herec už nemůže bránit a křivá svědectví vyvrátit? Byly to dlouhé týdny nabité pročítáním a porovnáváním jednotlivých výpovědí, mezi nimiž byla někde na dně skrytá reálná osobnost Jaroslava Marvana - člověka, který opravdu žil. Člověk zbavený příkras a přívlastku „slavný herec-.
Čím více se jeho podoba rýsovala, tím více začínal být sympatický. Ne proto. že by byl tolik zábavný, vtipný nebo dobrotivý, ale právě proto, že začal být obyčejný. Není možné nemít ho rád pro jeho rozztomilou pečlivost, nešikovnost. pro jeho slabost týkající se žen, dobrého jídla a dobrého pití. Nelze ho odsoudit ani za jeho loajálnost ke všem politickým režimům, které stačil projít a které prošel bez úhony. Vždyť je to jen projev té malé české povahy, za kterou se někteří stydí. A Marvan byl malý český člověk se vším všudy, ať si kdokoliv myslí něco jiného. To, co předváděl na plátně nebo na jevišti. to byla jeho práce, tu miloval a k té se upnul), co předváděl ve svém soukromém životě, byla jeho povaha, tu skrýval a nerad do ní nechával nahlédnout okolí. Měl na to právo. Nikdy nemoralizoval a stejné zacházení očekával i od druhých.
