Příběh o -spalovači mrtvol-, trochu podivínském a pilném zaměstnanci pražského krematoria Karlu Kopfrkinglovi, vyšel poprvé v roce 1967. Spojuje bolestnou reakci na předválečnou dramatickou situaci republiky a celé Evropy s groteskními a -černými- psychologickými a dějovými motivy. Jestliže se tato próza označuje jako psychologický horor, správně to vystihuje autorovu a vypravěčovu fascinaci zlem a smrtí. Charakterizuje i titulní postavu, jež se v průběhu překotných událostí a pod vlivem mefistofelského přítele ochotně přizpůsobuje nabídnuté příležitosti ke kariéře -vyvoleného- a končí vraždami a izolací. K tomu je třeba připočítat smutně ironický Fuksův vypravěčský styl, který jakoby neosobně, věcně nebo cituplně vede dialogy, popisuje a -hraje-. Působí nejen drasticky, ale i panoptikálně. Příběh, odehrávající se na samém konci 30. let v Praze zasažené mnichovskou kapitulací a následnou okupací, působí do značné míry obludně - s neúprosnou logikou vede -malého- člověka k bezvýhradnému přijetí zla a tento patologický případ sleduje až k dovětku s datem pětačtyřicátého roku. Díky vnitřnímu napětí lidského příběhu a literárním kvalitám a rovněž díky úspěšnému filmovému zpracování se Spalovač mrtvol počítá k nejlepším prózám Ladislava Fukse.
