Grafický román Lajka vydal Nick Abadzis v roce 2007 a v srpnu 2008 za něj získal Eisnerovu cenu v kategorii děl pro dospívající.
Je to příběh Sputniku 2, příběh lidí, kteří pracovali na jeho vypouštění, ale především příběh prvního obyvatele Země, který se podíval na oběžnou dráhu: toulavé fenky Lajky.
Sputnik 2 byl vypuštěn velice uspěchaně, ba v šibeničním termínu, jen aby se stihlo výročí říjnové revoluce a aby se -vytřel zrak americkým imperialistům-. Proto se díky němu vědci nemohli dozvědět nic, co by už nevěděli díky prvnímu Sputniku - a proto nebyl čas vyvinout zařízení, s nímž by se Lajka mohla vrátit na Zem.
V roce 1998 napsal ruský vědec Oleg Gazenko, účastník projektu, že vyslání Sputniku za smrt Lajky nestálo: a o tom je celý Abadzisův příběh. O mravních a citových problémech mnoha lidí, kteří na projektu pracovali a kteří vyslali Lajku na smrt. Může se zdát, že v tak kruté době (celý příběh začíná brutální scénou, při níž je konstruktér Koroljov -propuštěn- z gulagu) jsou rozpaky nad obětováním psa odchyceného na ulici k smíchu. Ale právě to vytváří úžasný kontrast téhle knihy a její emocionální působivost. Koneckonců, když se hraje o říše a trůny, vždycky je v banku i nějaký ten naprosto bezvýznamný, titěrný živůteček…
