Abyste tomu rozuměli: tato knížka není návodem, nýbrž přiznáním, jak se dělá chalupa, když na to člověk nemá ani průpravu, ani znalosti, ani ruce nadané vrozenou obratností, a pokouší se to všechno překlenout nadšením, vírou a láskou.
Kdybyste toto upozornění přehlédli, mohli byste se svou chalupou špatně skončit, třebaže začínáte velice dobře - vyhledáváním odborné literatury a touhou po sebevzdělání.
Tahle knížka není ani tak odborná, jako spíš upřímná. Vznikala v letech, kdy se začala zdvihat mocná vlna chalupářství. V letech, kdy lidé jako by se rozkročili přes několik století najednou: zrozeni ve století dvacátém stojí jednou nohou v kosmickém, dvacátém prvním století, zatímco tou druhou, chalupnickou nohou se opírají o devatenáctý či ještě dřívější věk doškových střech svých pradědů. Od pondělního rána do pátečního odpoledne stojí za pultem, u elektronkových počítačů, soustruhů, řídicích pák či registratur a v pátečním podvečeru - obtěžkáni nevídaným množstvím převelkých a nesourodých zavazadel - navracejí se do časů F. L. Věka, M. D. Rettigové či rychtáře Vaváka. Jenomže se nepřevlékají za F. L. Věka, nýbrž do zednického, zahradnického či jinak hastrošovitého oblečení a až do nedělního podvečera zakoušejí dobrodružství, hrdinství, útrapy i velkolepost fyzické práce.
Chci jim - spolu s Vladimírem Renčínem - vzdát touto knížkou alespoň drobný dík. Za to, že po těch sobotách a nedělích zachránili více chalup, než kolik je ve všech evropských skanzenech.
