Základní dílo tibetského buddhismu, zejména buddhistické morálky a filosofie.
Jeho vznik se datuje do 8. století n. l., kdy byla Kniha mrtvých patrně poprvé zapsána, avšak
v následujících zhruba šesti stoletích patřila k tajným, „zakopaným“ knihám, které nepronikly
na veřejnost. Kniha mrtvých je formulována jako poučení zemřelému na jeho cestě
do „zásvětí“ – v „mezistavu“, který následuje po fyzické smrti. P oučení člověku na přechodu
mezi těmito dvěma stavy pak není jen popisem pohřebního rituálu, nýbrž také, a vlastně především, plánem správné životní cesty, vedoucí k vysvobození. Pro Evropany je ojedinělým kulturněhistorickým svědectvím o myšlení a způsobu život ve starém Tibetu.
