Tibeťané mají jednu meditaci, při níž sedí zcela sami na vrcholu hory a meditují o bílých oblacích, které plynou oblohou.
Pozorují je nepohnutě a spojují se pozvolna s nimi. Sedí na vrcholcích jako bílá oblaka bez myšlenek a jsou jen prostě zde. Bez odporu, bez boje nic nedosahují, nic neztrácejí.
Zažívají jen čisté Bytí, oslavují souzvuk, extázi, svatost ...
Proto nazývám svou cestu Cestou bílého oblaku. A přál bych si, abyste se také stali bílými oblaky a jen tak pluli po obloze sem a tam, ne k nějakému určitému bodu, nýbrž jen sem a tam, kam právě vane vítr ...
