Autor, šiřitel jazzové víry, vzdává hold muzikantské generaci, která nastoupila na pódia v počátcích politické „normalizace“ po srpnu 1968, aby udržela v čase morálních devastací kontinuitu našeho jazzu zahájenou slibně už v éře ranného swingu, těžce pak prožívající zrod jazzové moderny v čase budovatelských písní, a tak se bok po boku s dozrávajícím rockem podílela na děravění železné opony.
