Věra Stiborová (* 1926) patří k těm českým spisovatelům, jejichž jemné a kultivované dílo působí na první pohled nenápadně, pro svou nezaměnitelnou osobitost je však neodmyslitelné od toho nejdůležitějšího v poválečné české literatuře. Povídkový soubor Otavín je poctivá, neokázalá a přesto pečlivě promyšlená próza s rozvrhem jednoznačně autobiografickým, ovšem oproštěným od malicherné sebestřednosti. V každé z povídek autorka načrtává na rodinném půdorysu nějaký závažný problém, skutečně hluboké lidské dilema, které často sahá mnohem dále než k ní samé, k rodině či zobrazenému místu. Jde vždy o dilema obecně lidské a dotýkající se českých dějin. Autorka se nesnaží nikoho oslnit, nerozmachuje se, píše věcně a soustředěně. Povídky jsou stejně plaché jako jejich hrdinové, i když jde o lidi obdařené vnitřní silou. Věra Stiborová v této knize též mimo jiné vzdává hold rodnému Písku.
