Na počátku 20. století bylo Japonsko jedinou asijskou zemí, jež nebyla součástí světového koloniálního panství. Až do konce druhé světové války bylo navíc jedinou zemí mimo západní kulturní okruh, která úspěšně prošla procesem modernizace a zařadila se mezi světové velmoci. Jan Sýkora ve své práci ukazuje, že hospodářský model, díky němuž se Japonsko dokázalo v historicky krátké době vyrovnat vyspělým západním zemím, není pouze produktem západního ekonomického myšlení, které Japonsko systematicky přebíralo od sedmdesátých let 19. století, ale má své kořeny v předmoderním intelektuálním diskurzu o podstatě osvícené vlády. Čtenáři se proto seznámí s procesem formování ekonomické společnosti a se způsobem, jakým se rozvoj zbožně peněžních vztahů odrážel v myšlení japonských intelektuálů v období Tokugawa (1603– 1868). Zvláštní pozornost je věnována kořenům ekonomického nacionalismu, jenž se stal základem hospodářské expanze Japonska koncem 19. a ve 20. století.
