V nečekaně zralých verších předkládá třicetiletý autor jakési zkratky příběhů, obrazů či úvah, volně ukotvených v širším středoevropském a východoevropském časoprostoru. V nich vyvolává bájné i skutečné postavy minulosti, nechává je promlouvat o jejich (vlastně svých) postřezích, postojích, pochybnostech... Tyto subtilní stavy mysli osobitým způsobem zachycuje a ustaluje pomocí násobných rýmů ve verši a okouzluje až neskutečnou bohatostí jazyka. Výsledkem jsou průhledy do kolektivního nevědomí duše civilizovaného Evropana, sondy, ze kterých čiší jednou hrůza z všudypřítomné věčnosti a nicoty, jindy hrdá příslušnost ke společenství, z nějž kdysi povstala naše civilizace; především ale vyzařují ono nezničitelné, jakkoli těžko zachytitelné kouzlo lidské duchovní pospolitosti, která se neustále vznáší nad všemi možnými krizemi, válkami, epidemiemi...
