Jeden z nejkrásnějších Walserových textů, povídka Der Spaziergang, byla poprvé otištěna roku 1917. Walser v něm s ironií a téměř nepostižitelným smutkem, využívaje nejjemnějších odstínů jazyka, popisuje nezáviděníhodný, přitom však s ničím nesrovnatelný a nezaměnitelný úděl umělce, a nestěžuje si: v té době mu není ještě čtyřicet a netuší, jak rychle mu budou ubývat síly. Pro něho tak charakteristická nechuť podrobovat se tlakům moderní, dravě nastupující doby je už zřejmě patrná. V srpnu 1914 začala první světová válka a svět se od základů změnil. Walserova tvorba bielského období se zdá být někdy obtížně přijatelná, jako by se odvracela od světských událostí, vzdálena své době, se silným příklonem k idyle a blouznění o kráse, někdy přecházející až v manýru a hraničící s banalitou. Přesto vykazuje zřejmé stopy experimentu a (někdy riskantního?) pokusu o odklon od románu 19. století. Autor v té době hledá literární ostrov ticha, kam by se mohl uchýlit. Jeho realismus je rafinovaný a zatímco konstituuje skutečnost, pokouší se ji okamžitě destabilizovat přemírou atributů a nespoutanou exaltací. K tomu nutno přičíst neúnavnou ironii, která jako by předcházela katastrofě. Subtilní Walserova próza druhého bielského období dává tušit, kolika převleky se autorova já vystrojovalo, než dalo nahlédnout do svého nitra.
