Předložená studie ukazuje a promýšlí imanentní meze Heideggerovy fundamentální ontologie a z nich interpretuje nezbytnost a směr následné transformace otázky po bytí.
Studie vykázala tři takovéto meze, jež se vzájemně podmiňují. Jde o meze metodicko-formální, strukturně-existenciální a faktické. Dosažení těchto imanentních mezí fundamentální ontologie vede ke ztroskotání celého tohoto projektu. Avšak zároveň vyrovnávání se s nimi vede k postupné transformaci tázání po bytí. V této transformaci lze zaznamenat několik výrazných kroků, jež můžeme popsat jako fenomenologii transcendence (1927–1928) a přechod k fenomenologii pravdy (1929–1932). Souběžně s tím dochází k opuštění projektu destrukce tradovaných ontologických koncepcí a ke zformování základních kamenů pozdějšího myšlení dějin neskrytosti bytí.
