Západní filosofická tradice spatřuje specifičnost člověka ve schopnosti mluvit a myslet. U řady myslitelů zároveň najdeme silný důraz na jedinečnost lidské osoby. Můžeme se pak ptát: je mezi těmito určeními nějaká souvislost, a pokud ano, jaká? Co je to vůbec myšlení a jak se liší od ostatních duševních schopností? V jakém smyslu náleží rozum člověku jako tělesné bytosti? Jedním z klíčových textů, který výrazně a nadlouho ovlivnil uvažování o těchto otázkách, je Aristotelův spis O duši. Předkládaná studie je snahou o interpretaci tohoto nesnadno přístupného a bohatě komentovaného spisu. Jejím cílem je předvést pokud možno ucelený výklad jeho základních konceptů v kontextu Aristotelovy přírodní filosofie a metafyziky. Základní výkladovou perspektivou přitom bude otázka po smyslu bytí člověka jako individuální myslící bytosti.
