Jednotlivé příslušníky šlechty nelze vnímat jako rovnocenné. Mezi chudým zemanem žijícím v zátiší venkovské tvrze a velmožem obdařeným desítkami měst a stovkami vesnic zeje nepřeklenutelná společenská propast. Být šlechticem ještě neznamená být aristokratem. Ale zatímco postavení šlechtice je právně vymezeno pouhou příslušností ke šlechtickému stavu, musí každý, kdo chce být považován za aristokrata, svádět neustálý zápas o uznání svého přednostního postavení. Je zapotřebí hájit rodové výsady, dbát na přiměřené vystupování, nabýt dostatečné vzdělání, rozšiřovat, udržovat, ale především demonstrovat svůj majetek, držet krok s módou, dosáhnout odpovídajícího postavení u dvora, v armádě i v diplomacii, navazovat jen důstojná příbuzenství a nedat záminku k ohrožení své pověsti. Autor sleduje českou šlechtu pod zorným úhlem proměnlivých strategií v boji o společenský úspěch v období změn vládnoucích dynastií i náboženských poměrů probíhající třicetileté války.
