Kdo si hraje, nezlobí. Kdo se klouže, hraje si. Fenoménu hry autorka rozumí jako pohybu ve smyslu „radostného sklouznutí se po skutečnosti“. Hra v různých svých aspektech a formách (mezi něž patří i karneval) je zde tematizována jako specifický fenomén pohybu, pohybu lidské existence, pohybu jako rozumění světu i sobě ve smyslu pochopení pravidel hry. V tomto rámci pak jsou rozvíjeny interpretační možnosti čtení románu Hermanna Hesseho Stepní vlk. Základní struktury chronotopu románu jsou podrobeny důkladnému zkoumání: prostorové bytí na okraji a prahu, zvláštní časovost svátečnosti. Stepní vlk je pro autorku magickým zrcadlem, v němž lze jinak a méně obvyklým způsobem spatřit základní literární i filosofická témata 20. století; v pokusu o propojení fikce a diskursu se setkáme s Cailloisovým pojetím hry i Derridovou pohostinností, s Bachtinem i Lotmanem, s Michelem Foucaultem i Gadamerovou hermeneutikou.
