Radek Lehkoživ je mezi domácími básníky stěží zaměnitelnou postavou. Jeho básně bylo vždy možno vnímat jako svého druhu deníkový záznam či poetickou biografii. Poctivým odhalováním temných zákoutí lidské psýché přináší privátní svědectví o tom, že z příšeří se vynořivší přízraky nemusí být tak docela neškodné a nezáludné. Pro autora nastalo období zásadního zlomu v jeho v podstatě archetypálním zápasu. Autodestrukce, stylizovaná či skutečná, dostoupila svého vrcholu. Jeho v pořadí již čtvrtá sbírka bude nepochybně označována literárními historiky za hraniční, předělovou, či chcete-li krizovou.
