Román Devátý (A kilencedik) nabízí nejen dobře podanou psychologickou drobnokresbu utlačovaného dítěte, ale zároveň hlubší vhled do poměrů ve společnosti kádárovského komunistického režimu v Maďarsku. Svou vyprávěcí strukturou a zejména perspektivou dětského vypravěče odhaluje dynamickou identitu dospívajícího chlapce. Hledět na svět očima dítěte, pohledem očištěným od životní zkušenosti dospělého, a tedy s minimálním předporozuměním, znamená vidět i „z kloubů vymknutou“ realitu jako něco samozřejmého – a neplatí to jen pro sociální a ekonomickou mizérii, ale i pro hanebný až zločinný režim, který ve světě dítěte vládne, protože ho nejen že nevnímá jako hanebný a zločinný, ale ani nemůže vědět, co to režim je. Můžeme zde vzpomenout na Grassův Plechový bubínek anebo, abychom zůstali bezpečně na půdě maďarské literatury, na romány s tematikou holocaustu Imreho Kertésze.
