Svět je vždycky takový, jaký jej udělá žena.
Německý inženýr Strasser přijíždí do odlehlých končin severní Argentiny. Má zde řídit stavbu mostu, který spojí dvě místa, nikdo však dost dobře neví jaká. Se svou ženou Hilde, která ho doprovází, oba prchají z Evropy zmítané válkou ničící svět, přinejmenším ten, který znali. Ale tam, v oné zvláštní krajině, uprostřed horka a neustálého deště, mezi domorodci, kterým nerozumí a jimiž opovrhují, se střetávají s tím, čemu zřejmě chtěli uniknout ze všeho nejvíc: se vzpomínkami. A s myšlenkami na to, co už se nedá vrátit zpět. Hilde se upíná ke smyslné touze a stesku a k přemítání nad sebou sama a svým životem, zatímco Strasser dává průchod svým násilnickým choutkám, jež v něm do té doby dřímaly. Pak je tu Janos, Strasserův maďarský pomocník, pohybující se v těsné Hildeině blízkosti, který do jejich trojúhelníku vnáší napětí, jež by mohlo nadobro skoncovat s jejich životy, nebo je naopak obdařit hledaným smyslem.
Jaký je rozdíl mezi celým životem a jedním okamžikem? V jistém údobí našeho života si myslíme, že neexistují jiné meze než ty, které si sami určíme. Nakonec však pochopíme, že všechno se může udát zničehonic a jednou provždy na nástupišti železniční stanice mezi odjezdem jednoho a příjezdem druhého vlaku, nebo za soumraku, v hostinci jedné zapadlé a zaprášené vsi.
Ve snové, takřka epické atmosféře, která do děje vstupuje jako další postava, nám Tizón s jemným, vytříbeným lyrismem příznačným pro jeho prózu odhaluje nejasné tušení: že touha je látkou, z níž je utkáno ticho, opuštěnost a samota. Všechno se stalo nesnesitelným, vyjma touhy žít.
