Básně portugalského básníka Joaa Luíse Barreta Guimaraese jsou, jak sám říká, otázky, které pokládá čtenářům. Při čtení jeho poezie skutečně máme pocit, jako bychom si s autorem jen tak povídali. Sbírka básní Tulák totiž plyne přirozeně jako rozhovor, někdy úplně obyčejný, o každodenním životě, jindy milostný, chvílemi dojemný, často filozofický. Je to rozhovor o nastavení světa, o křehkosti a konečnosti života a nekonečnosti lásky. S naprostou přirozeností a trochou ironie mluví o smrti, o stárnutí, ale i o zbytečném životě ve lži, o alibismu a zbabělosti. Je to rozhovor s tulákem, potulným rytířem, který cestuje světem, časem i ve svých vzpomínkách. Vede nás do dnes už opuštěného koncentračního tábora, do rozbombardovaných budov na Balkáně, ale i za pařížskými prostitutkami a do portugalských nevěstinců. Co nutí tuláka k věčnému putování? Hledání něčeho jiného, nového, ale i touha po nalezení stability, po pochopení konečnosti. S každou cestou, s každým loučením vyvstává i otázka návratu. Nic nebude tak, jak bylo, vše plyne a mění se, i když to tak třeba na první pohled nevypadá. Právě o hledání vlastní cesty, o hledání sebe sama může být tato kniha. Stejně tak o strachu z plynutí času, o nevyhnutelnosti konce. Barreto Guimaraes nám ale vypráví i o nekonečnosti a nezničitelnosti lidského přátelství a lásky, o důležitosti empatie a soucitu. Protože nakonec je to jedině láska, která donutí tuláka zakotvit, nalézt si své místo ve světě a překonat strach z pomíjivosti: -Jen láska zastavuje čas, jen v ní přetrvá ta záhada (házíme neforemné kameny a jezero nám vrací kruhy)-.
