Je hodné zamyšlení, čím to je: že po pádu tolika bohů v našem století je zjevné, že ten, který ztroskotal na svých nepřátelích a který byl po celou dobu svými vyznavači stále znovu zrazován, je pro bezpočet lidí stále ještě nejvýraznější osobou dlouhých lidských dějin: neobvyklý a nepochopitelný v mnoha ohledech. Je nadějí pro revolucionáře i evolucionisty, fascinuje intelektuály i antiintelektuály. Vyzývá schopné i neschopné. Pro teology, ale i pro ateisty je stále novým podnětem myšlení. Pro církve příležitostí ke kritickému sebezpytování, jestli jsou jeho náhrobkem nebo živoucími svědky a jestli ekumenicky vyzařují nade všemi církvemi až po judaismus a jiná náboženství.
Gándhí: „Říkám všem hinduistům, že jejich život bude nenaplněný, když nebudou s hlubokou úctou studovat také Ježíšovo učení.“
O to naléhavější se nyní stane otázka pravdivosti: který Kristus je ten skutečný? Ani jednoduchá odpověď „Buď přátelský, Ježíš tě miluje“ nám nepomůže. V žádném případě ne natrvalo. Snadno to může být nekritický fundamentalismus nebo pietismus v hippie hávu. A kde se staví na pocitech, tam může být jméno libovolně zaměňováno: místo Che Guevary s image Ježíše, Ježíš s image Che Guevary a znovu naopak.
Otázka pravdy bude muset být precizována, postavena mezi Ježíše dogmatismu a Ježíše pietismu, mezi Ježíše protestu, akce, revoluce a Ježíše pocitů, senzitivity, fantazie: Kristus snů, nebo Kristus skutečnosti? Vysněný, nebo skutečný Kristus?
