Autorův nejkontroverznější román, vycházející u příležitosti filmové adaptace. Milostný příběh, parodie našeho školství, kniha o psaní knih, ...
Ukázka z knihy:
I.
1. To nejpodivnější, co nás na počátku každého vyprávění nejvíce zaráží, je dokonalá prázdnota, rozprostírající se před námi. Události se staly a leží kolem nás v souvislé, beztvaré mase, bez počátku a konce. Můžeme začít kdekoli...
Věra Linhartová
Když jsem se onu středu vrátil s dcerou ze školy domů, schránka na dopisy doslova přetékala: kromě obvyklých Lidových novin obsahovala ještě velkou hnědou obálku se stránkovými korekturami mého románu, dále bílou obálku, adresovanou rovněž mně, a konečně v té době tolik diskutovaný modrý celofánový sáček s reklamním vzorkem výrobku firmy Procter -amp; Gamble. Zamykaje schránku, všiml jsem si, že papírová jmenovka je přeškrtnuta ostrou rýhou, nejspíše od klíče nějakého mladého nepřítele všech učitelů.
V bílé obálce byl krátký dopis od místního milionáře Krále - nabízel mi v něm časově nenáročnou a velmi dobře placenou práci.
Jinými slovy: počátek tohoto příběhu neležel v beztvaré mase uprostřed dokonalé prázdnoty, nýbrž v úterý 16. června 1992 v bílé obálce v našem kastlíku.
-Přišlo něco?- chtěla vědět žena.
-Mně přišly korektury románu a nabídka velmi dobře placené práce,- řekl jsem.
-Tobě přišly vložky.-
Srdečně zdravím české feministky.
Později jsem si dopis pročetl pozorněji. Logicky jsem předpokládal, že půjde o doučování Agáty, ale trochu zarážející byla Králova navenek nepřiznaná, ale postřehnutelná samozřejmá jistota, že jeho nabídku přijmu - jejím výrazem byla bezpochyby i skutečnost, že stanovil pouze jediný termín naší schůzky. Bezděčně jsem si vybavil známý citát z Fitzgeralda: Předpokládal pohrdlivě, že nemám v neděli nic lepšího na práci.
-Ty to vezmeš?- zeptala se žena.
V její intonaci nebylo zatím přítomno žádné hodnocení.
Pokrčil jsem rameny.
-Chtěl jsi psát postmoderní román...,- podotkla ironicky.
Byl jsem ale rád, že to řekla, protože stejně tak bývala mohla říct, že potřebujeme každou korunu.
Obojí bylo pravda.
-Uvidíme,- řekl jsem.
Šla do koupelny. Vzal jsem korektury a prohlížel jsem si vstupní stránky. Pustil jsem si k tomu hlasitě rádio, čímž se stalo, že mne žena později přistihla při pohybu, kterému laicky říkám soulové zavlnění. Pozorovala mne velmi shovívavě, ručník zatočený na hlavě.
-No dobře,- připustil jsem. -Tak dobře: mám radost.-
-Dobrou noc,- oznámila mi věcně.
A únavy z vymyšlených obrazů světa, podezření ke každému výmyslu, dokonce, a zřejmě nespravedlivě, i k tomu odvěkému a úctyhodnému v literárním umění, přibylo tak radikálně, že nastal zvláštní čas pokory před literaturou faktu a uměním a pravdou deníků.
Sergej Machonin
