Souhrn sedmi případových studií (Belgie, Itálie, Nizozemska, Portugalska, Rakouska, Španělska a Švédska) nabízí zájemcům seznámit se se základní faktografií týkající se vývoje těchto politických systémů. Současně mohou čtenáři získat strukturovanou představu o hlavních vývojových trendech spjatých s modernizací a demokratizací těchto společností v průběhu od 19. do současnosti, sledovat projevy kontinuity i diskontinuity vývoje.
Jednotlivé případové studie se zaměřují na analýzu příčiny změn v poměru sil mezi jednotlivými politickými institucemi i jejich vnitřní proměny (posun od ideologicky či segmentálně vymezených stran ke stranám univerzálního typu – catch all party), posílení vlivu veřejnosti a aktivit nevládních organizací, což podporuje i volatilitu voličů. Sledují rovněž nástup nových aktérů, radikálně pravicových nacionalistických stran souběžně v několika zemích západní Evropy (případ vlámských, rakouských či nizozemských nacionalistů). Zvolený soubor zemí navíc tvoří z hlediska komparativní analýzy logicky propojený celek, který vypovídá o dynamice a trendech vývoje mocenských vztahů v západní Evropě v druhé polovině 20. století.
Je však nutné si stále uvědomovat, že postihujeme procesy a proměny, které zdaleka nejsou ukončené. Proměňuje se nejen vnitřní prostředí, ale i prostředí vnější. Především proces evropské integrace se stále více stává vnitropolitickým faktorem a ovlivňuje vnitřní podoby vládnutí. Pro obecnější závěry o trendech vývoje demokratické formy vládnutí na přelomu 20. a 21. století tak bude nutné ještě počkat.
