Touto sbírkou autor navazuje na tři různorodé tradice: první jsou literární či malířské cykly inspirované ročním koloběhem, druhou lidový žánr knižních kalendářů, oblíbený zejména v devatenáctém století, a třetí francouzské neboli villonské balady. Tato obtížná lyrická forma, kterou pěstovali básníci ve Francii již od třináctého století, má v češtině krátkou, avšak poměrně bohatou historii. Kromě řady překladů Villonových básní k ní patří i díla původní, na prvním místě 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida (1936), jejichž skutečným autorem byl Vítězslav Nezval. Michal Horáček hledá v rámci villonské balady (kterou tvoří čtyři sloky o celkem osmadvaceti verších se třemi opakujícími se rýmy a refrénem) co nejpestřejší možnosti variací. Pracuje s rozmanitými vrstvami češtiny, zkouší různé rytmy a rýmové sekvence. Francouzskou baladu kříží s jinými žánry buď klasickými, jako je lidová píseň, legenda či lyrickoepická balada, anebo populárními, například s kramářskou písní nebo se sloganem hokejových fanoušků. Spolu s proměnami ročních dob a krajiny se v knize střídají různé hlasy, k nimž kromě juniorů, seniorů, existencí spořádaných i nesolidních patří český fousek nebo Pražské Jezulátko.
