Tvorba anebo tvořivost, založená na myšlence osvobození a rozvíjení lidské přirozenosti, patřila k velkým tématům modernistické psychologie i pedagogiky a zájem o ni setrvává i v dnešním školském diskurzu. V něm se vyzdvihuje především originalita a flexibilita jednotlivce jako důležitý předpoklad úspěchu v současné společnosti. Přitom se zpravidla – ať již vědomě nebo bezděčně – ideově navazuje na tradiční chápání tvorby jako výlučně individuálního činu. Tato kniha nabízí odlišnou koncepci. Vychází z pojetí tvorby jakožto artikulace či formulace díla, které má obsah. Zvláštní zřetel k obsahu tvorby a k možnostem jeho efektivní a působivé formulace v určitém výkladovém kontextu přináší podstatnou změnu hlediska. Vede totiž k přehodnocení původního individualistického pojetí z intersubjektivní perspektivy: zdůrazňuje situovanost tvorby do určitého kulturního rámce se všemi vazbami na jeho symbolizace, skripty, významy a pravidla, vůči kterým se tvůrčí čin vymezuje, ale také na ně musí rozmanitým způsobem navazovat.
Kapitoly této knihy postupně rozvíjejí výklad teorie a praxe obecného procesu kulturní transformace obsahu v rozpětí mezi pojmovým poznáváním (noéta) a poznáváním obrazným (aisthéta). Tento proces má svůj enkulturační, socializační a personalizační rozměr, v jejichž vzájemném průniku se uplatňuje výchova a rozvíjejí se všechny projevy lidské kultury.
