Hrdinou Cest na Sibiř je mladík toužící stát se „mužem s vlastnostmi“; rezignuje proto na vědeckou kariéru i rodinný život a vydává se na dalekou pouť, v jejíž zdánlivě chaotické trajektorii pozvolna rozpoznává logiku hlubšího řádu. Martin Ryšavý představuje tápavě křivolakou životní cestu svého hrdiny věcným, na první pohled neefektně „tradičním“ stylem, který je ve skutečnosti důmyslnou fabulační kompozicí spjatou účelně uměřeným jazykem. Cesty na Sibiř tak můžeme vnímat jako vývojový román, v němž se „formovaným subjektem“ stává především sám styl a žánr vyprávění: kniha, kterou lze číst jako cestopis, jako milostný příběh, nebo třeba i jako dokument o současných životních podmínkách na ruském Dálném Východě, se ve svém celku stává „klasickou“ románovou skladbou o smyslu lidské touhy po dosažení duchovních jistot.
