Pociťovali jsme, že vstupujeme do výsostného tajemství, a těšili se, že dostaneme odpovědi na vtíravé a intimní otázky lidského bytí. Poznávání činnosti mozku bylo jednou z nich. Bylo nápadné, že jsme od našich učitelů nikdy neslyšeli slovo duše. Do sytosti se mluvilo o paměti, vědomí a v době uctívání učení I. P. Pavlova o vyšší nervové činnosti. Nejmilovanější učitelé nás nevtíravě vedli k respektu k lidské jedinečnosti, důstojnosti a k soucítění s bolestí. Spíš jsme vytušili, než poznávali, že své jednání podřizují -něčemu-. Snad se -to- ostýchali vyslovit, aby to nerozfoukli.
Vyzvat skupinu lékařů, aby se vlámali do -svého-, do toho, co mají skryto -uvnitř-, bylo opovážlivé. Řada z nich tak učinila. Pochopili, že slovo -duše- je v našem pojetí zástupka. Jinak metafora, chcete-li.
