Práce se prostřednictvím vztahové perspektivy zaměřuje na proces, kterým procházejí osoby ukončující své užívání pervitinu bez podpory odborných zařízení. Je zmíněna řada zahraničních studií, která prokazuje, že tzv. přirozené zotavení je hlavní únikovou cestou z pravidelného užívání drog. Ústřední částí knihy jsou příběhy sedmi lidí, kteří se přirozeně zotavili z pravidelného užívání pervitinu a popisují svou zkušenost s odstupem více než pěti let. Ve stručnosti je možné proces přestávání s pervitinem vnímat jako vztahovou trajektorii směřující k novému pocitu sounáležitosti. Není to osamělý proces, i když je často charakterizován zúžením sociální sítě. Jakkoliv člověk může s pervitinem přestat sám, potřebuje ostatní lidi, kteří mu to umožní. Kniha se zabývá lidmi, kteří ukončující své užívání pervitinu bez podpory odborných zařízení. Řada zahraničních studií dokazuje, že tzv. přirozené zotavení je hlavní únikovou cestou z pravidelného užívání drog.
