Dvousvazková, moderně pojatá a na oficiální prokremelské propagandě nezávislá práce kolektivu ruských autorů, vedená profesorem Andrejem Borisovičem Zubovem, představuje jedinečný pokus o syntetický výklad dějin Ruska 20. století. Autoři se v ní pokoušejí odpovědět na otázku, proč se ruské dějiny po pádu carismu ubíraly cestami vedoucímu k vytvoření totalitního, nelidského, cynického, navenek však modernizačního režimu, jenž ve svém důsledku vedl téměř ke zničení ruské duše a svébytné ruské civilizace. Jejich pohled je veskrze komplexní. Hlavní důraz nekladou na suché politické dějiny, nýbrž na dějiny společnosti, která specifickým způsobem reagovala na sociálně inženýrské pokusy nevzdělaných sovětských vůdců, kteří si nevážili lidského života a vše nazírali prizmatem osobní moci a osobního prospěchu. Na pozadí utrpení ruského národa autoři píší i dějiny ruského intelektuálního života a dějiny ruské pravoslavné církve, v níž spatřují, i přes její tendence kolaborovat s totalitním režimem, jeden z pilířů přetrvání ruské existence. Jako vůbec první historická práce Velké dějiny Ruska rovněž propojují dějiny ruské emigrace, dějiny „jiného“ Ruska, Ruska mimo Rusko, s dějinami sovětského impéria, čímž líčení ruské minulosti dávají rozměr konfrontace dvou světů, jež mezi sebou vedly život na život a na smrt.
První díl, zahrnující léta 1894-1939, je věnován konci období carského Ruska, revolucím 1905 a 1917, budování sovětského státu za Leninovy a Stalinovy diktatury.
