Kniha Karla Sládka se pokouší velmi čtivým a přesto řemeslně zdatným způsobem o uchopení ruské spirituality 19. století a první poloviny 20. století. Text, který rozebírá náročné otázky, je psán velmi přesvědčivě a s patřičnou akribií.
Autor se soustředí na nejznámější a nejvlivnější autory a osobnosti zvoleného období. Mezi duchovními otci ruských teologů 20. století si vybírá Dostojevského a Solovjova; z teologů první generace -stříbrného věku- si zvolil Florenského a Bulgakova; z druhé generace to jsou emigranti Evdokimov a Losský, kteří bez pochyby vycházejí z domácí ruské tradice, ale zároveň reagují na myšlenkové prostředí, ve kterém žijí. Sládek se u jednotlivých postav zaměřuje na ústřední myšlenku jejich odkazu, což mu ovšem nijak nebrání v tom, aby - pokud mu to plánovaný rozsah dovolí - je představil v jejich komplexnosti.
