Svět se schovává za slova, za řeč, do zářečí, anebo naopak – teprve řeč dává světu život. V druhé sbírce Renaty Bulvové je od obojího a přitom dohromady: nachází jemné paradoxy každodenní, všední existence, její bezděčná kouzla, radosti i smutky.
Naučili jsme se být zlí / říkat co nám na jazyk přišlo / a nevidíme že smích ostatních / klouže jak po nanukovém dřívku
