Autor, literární historik, rusista a komparatista, uvažuje o situaci srovnávacího studia literatury v době, kdy byly zpochybněny mnohé vžité představy, např. možnost zkoumání izolované národní literatury nebo lineárně probíhajícího uměleckého vývoje. Novověkou slovesnost chápe jako soutěž tří paralelně se rozvíjejících dlouhověkých vůdčích linií v pojetí světa, jejichž ustavující motivy se znovu objevují a paradoxně převracejí v průběhu staletí. Věnuje se především linii, kterou označuje jako sentimentálně ironickou nebo romantickou a v níž spatřuje jisté sebezpochybnění evropského duchovního světa. Spojuje s ní zejména dílo A. S. Puškina, F. M. Dostojevského, A. P. Čechova, V. V. Nabokova, z českých spisovatelů pak Milana Kundery a Egona Bondyho.
