Osma byla jedním z nejvýznamnějších uměleckých sdružení utvářejících se v Praze na počátku 20. století. Patřili do ní Vincenc Beneš, Friedrich Feigl, Emil Filla, Max Horb, Otakar Kubín, Bohumil Kubišta, Willi Nowak, Emil Pittermann, Antonín Procházka a Linka Scheithauerová, vesměs výrazné osobnosti ve vývoji moderní malby v Čechách. Kniha je po více než dvaceti letech první monografií o Osmě jako celku, zabývá se jejím vznikem a formováním, jakož i okruhem jejích podpůrců. Na základě nového archivního i obrazového materiálu a s ohledem na soudobou společenskou a kulturní situaci analyzuje uměleckou tvorbu a činnost skupiny v období 1900-1910, od studentských let jejích členů po rozhodující aktivity následující první veřejné vystoupení Osmy v roce 1907. Autor rozebírá umělecké postupy, názory a cíle, které skupina sdílela na své cestě k modernosti. S přihlédnutím k aspektům v její historii, které ještě nebyly v úplnosti zdokumentovány, věnuje pozornost vztahu mezi Osmou a veřejností, resp. pražskými institucemi. Zabývá se i různorodou etnickou skladbou skupiny sdružující Čechy, Němce a židy, což samo o sobě představovalo průlom do soudobé historické situace jazykově a národnostně rozdělené umělecké a kulturní scény v Praze.
