Na začátku byla stará, černobílá fotografie skupinky vesničanů a před nimi hromada lidských kostí. Co však znamenala? Po knihách Sousedé a Strach se polský historik a sociolog Jan Tomasz Gross ve spolupráci s Irenou Grudzińskou-Gross znovu vrací k zdánlivě zapomenuté a léta vytěsňované otázce polsko-židovských vztahů během druhé světové války i krátce po ní – zabývá se přejímáním židovského majetku Poláky, líčí zoufalou situaci Židů na polských vesnicích, konfrontuje jejich osudy s lidskou chamtivostí a hluboce zakořeněným antisemitismem a také se zamýšlí mj. nad postoji katolické církve k této otázce. Přestože se tyto události netýkají celé společnosti, kniha úspěšně nabourává mýtus Poláků jakožto masových zachránců Židů. Těch bylo v Polsku jistě mnoho, avšak o této, odvrácené tváři holokaustu se dlouhá léta mlčelo. Kniha proto rozčeřila v Polsku stojaté vody a rozdělila společnost. Mnozí odpůrci autorům vytýkají neprofesionální přístup a vybírání těch svědectví, která potvrzují už předem nastíněnou tezi. I když však odhlédneme od skutečnosti, že autor pracoval hlavně se vzpomínkami a svědectvími, přináší četba knihy výrazné intelektuální i etické prožitky.
