Když na sklonku života Pierre Reverdy (1889–1960) bilancoval svou básnickou tvorbu, napsal: „Myslím, že nejsem ani básník, ani spisovatel, ani umělec. Ale člověk, který nenašel jiný způsob, jak zůstat ve styku s životem, jak se udržet nad hladinou. Psal jsem, jako se chytáme záchranného pásu.“
Reverdyho eseje a poznámky o umění mají dvojí kvalitu – soudu velmi vzdělaného intelektuála a citlivosti básníka.
Ve dvacátých letech dochází u Reverdyho k osobní krizi, pálí rukopisy a opouští Paříž. Rozhodne se pro samotu v Solesmes v blízkosti kláštera s proslulou školou gregoriánského chorálu. Zde po celý zbytek života zaznamenává své postřehy a úvahy, shromážděné postupně do tří knih Žíněná rukavice (1926), Můj palubní deník (1948), Páté přes deváté (1956). Výběr některých zápisků vyšel ve výboru Jiřího Pelána Palubník deník (1989). Přihlédli jsme k tomu a zaměřili se hlavně na nepřeložené části, věnované zvláště výtvarnému umění a principu tvorby, stejně jako na některé eseje vydané časopisecky.
