Simon Baron-Cohen se v knize Věda zla pokouší nalézt odpověď na otázku, proč jsou někteří lidé nepochopitelně krutí k jiným lidem, proč se lidé v určitých situacích chovají k jiným lidem jako k věcem. S obvyklou odpovědí, že takoví lidé jsou prostě „zlí“, se nespokojuje a pátrá po hlubších, vědecky doložitelných příčinách krutého chování.
Za hlavní příčinu krutosti považuje sníženou nebo úplně chybějící empatii, která je společným příznakem některých duševních poruch – hraniční poruchy osobnosti, psychopatie, narcistické poruchy, ale také autismu a Aspergerova syndromu. V některých případech může být chybějící empatie nebezpečná, v jiných může být jejím důsledkem odlišný, někdy prospěšný, pohled na svět.
Aby lépe porozuměl důvodům „eroze empatie“, zkoumá její biologické základy – empatický mozkový obvod a genetické predispozice – nezapomíná však na vlivy prostředí a výchovy, včetně zanedbávání a zneužívání dětí. Svět, jehož obraz nám Baron-Cohen předkládá, není výlučně krutý nebo „zlý“. Autor nechává promluvit také ty, kteří se nacházejí na druhém konci spektra empatie – „superempatické“ osobnosti, které mají sílu měnit svět k lepšímu – a připomíná nám, že empatie je možná tím nejcennějším zdrojem, který má dnešní lidstvo k dispozici.
