Co se zachytilo v představě, kterou si o vlastní zemi utváříme? Co uvízlo ve vzpomínce, kterou na ni chováme, když se do ní po dlouhém vyhnanství vracíme?
Javier Montes se po dvanácti letech nuceně prožitých v exilu vrací do své rodné Uruguaye. Jeho návrat je zatížen břemenem stesku, předsudků, naděje a samoty. Postupně do sebe splétá jednotlivá lešení, díky nimž si stvoří nový svět, do něhož vkládá veškeré své naděje. Fragmentární struktura vyprávění — jedná se o dílo v neustálém procesu výstavby (stejně tak, jak říká sám autor, je tomu i s demokracií…), v němž jsou jednotlivé stavební prvky (rozhovory, reflexe, sny, básně, dopisy, statě) volně poskládané, umožňuje čtenáři, aby v něm sám nalezl konstrukci dokonale dovršenou: velkolepou stavbu pojednávající o jednom návratu z vyhnanství.
Opravdové mistrovské dílo dýchající ironií, sociální kritikou, nostalgií, něhou a vtipem, které autor čtenáři předkládá v jeho pro něj tak typické vytříbené próze
