Rozsáhlá monografie mapující české umění mezi léty 1938-1948 má neobvyklou koncepci: konfrontuje české výtvarné umění těchto dramatických let s pokleslou kulturní úrovní prostředí, v němž vznikalo, tedy s ideologickými aktivitami totalitního nacistického a posléze poválečného režimu, postupně mířícího k únorové tragédii. Vnitřní svobodu si v takových podmínkách dokázala udržet zejména tvorba nejmladších umělců, kteří se vymezovali vůči svým předchůdcům - odmítali úlohu, jakou dal umění avantgardní projekt světa, pochybovali i o modernismu. Jejich tvorba byla založena na vyhraněně osobním vztahu k existenci -teď a tady-. Po válce se ale začalo ukazovat, že dějiny moderního umění neskončily, a že spolu s nimi neskončila ani avantgarda. Naději, že si kultura znovu vydobývá svobodný veřejný prostor, však po necelých třech letech na dlouhou dobu definitivně zničil komunistický převrat. Mezi víc než padesáti známými i dnes zapomenutými malíři, fotografy a sochaři jsou zde zastoupeni například František Hudeček, Bohumír Matal, Vilém Reichmann, Alex Beran, Václav Bartovský, Ota Janeček, Franz Peter Kien, František Gross, Jan Smetana, Alén Diviš, Karel Šourek, Pavel Laška, Jan Bauch, Václav Chad, Čestmír Kafka, Toyen, Jindřich Štyrský, Václav Tikal, Václav Zykmund, Josef Istler. Neobvyklá grafická a obsahová kompozice knihy kombinuje studie k základním uměleckohistorickým otázkám s hesly (okny) zachycujícími základní pojmy kulturních dějin, neobvyklé jsou do knihy ručně vlepované -osudy- umělců nebo faksimile katalogu výstavy Art tchécoslovaque 1938-1946, která se konala v Galerie la Boëtie v Paříži v červnu 1946 a připravili ji Josef Šíma a Paul Eluard, vůbec poprvé je zde zveřejněn seznam tzv. zvrhlých umělců.
