V návaznosti na alegorii zauzlovaného kapesníku rozvíjí tato kniha diskuzi o vztahu nestabilní vzpomínky a historiografické konstrukce dějin. Rozpadá se při tom do tří částí.
Nejdříve dochází ke zpochybnění utopie autentické vzpomínky a kritického dějepisectví. Druhá část následně hledá ztracené spojení s minulostí právě v krizových momentech dějin. Závěrečná část se pak propracovává opět k nové rehabilitaci literární formy vzpomínání i narativního dějepisectví.
Aporie vznesené v první části knihy však v jejím průběhu o nic neztrácejí na své závažnosti a naopak nabývají na své znepokojivé komplexitě.
