Jestli má Evropa dnes jednu kulturní metropoli, pak je to Berlín. Zdá se, že sem dnes všechno směřuje, že tady se vše propojuje, navzájem inspiruje, rodí, boří, padá a znovu rodí.
Ano, přesně jak píše Aleš Šteger ve své poetické berlínské mozaice: Berlín nese překrásné prokletí města v neustálém vznikání. Šteger zde rok žil. V knize se prochází po šedivých ulicích, nákupních třídách i bleších trzích, ztrácí se ve vánici, v barech i nenápadných dvorcích, bloumá po starých hřbitovech i velkých, podivně prázdných bytech.
Je citlivý pozorovatel a přesně vnímá i neklid tohoto místa, ono věčné zemětřesení, k němuž je Berlín odsouzený. A tak se z přítomnosti během pár vět, během jedné jediné krátké chvíle, propadne do minulosti.
Prohrabe se sutinami, pozoruje „prázdné patrony uhaslých střel“ a nachází překvapivé souvislosti. Šteger ale nejenom naslouchá a pozoruje, sám tu také něco zanechává. Město se do něj otisklo a on se otiskl do města. Napsal jeden z nejpůsobivějších berlínských portrétů posledních let.
