Třetí básnická sbírka Viktora Špačka potvrzuje obecnější tendenci v současné české poezii, která postupně opouští vyčerpané lyrické obsahy a snaží se více a přesněji reflektovat reálnou existenci v reálném světě 21. století. Centrem autorova záběru jsou často sousedské, pracovní, partnerské a obecně mezilidské vztahy, jejichž (ne)funkčnost je dnes a denně testována a nepříjemně obnažována v banálních situacích. Zde autor kromě pozorovatelského talentu a mnohdy nesmlouvavého postřehu dovede uplatnit také nadhled, odstup a (sebe)ironii, prozrazující lidskou i tvůrčí zralost. Právě tyto „lehčí“ polohy dodávají autorově poezii určitou ozdravnou katarzi, uplatňuje je však uměřeně a ukázněně: aniž by obrušovaly ostrost jeho básnické výpovědi a ubíraly jí na naléhavosti.
