Knížka mohla vzniknout jen díky souhře šťastných okolností. Autor vzpomínek, vysloužilý rakousko-uherský námořník Čeněk Vrba (1888-1968), by se jistě divil, že dostaly právě tuto podobu. Rád své příběhy, které sám nazýval „povídačkami“, vyprávěl a inspiroval tak svého staršího syna Čeňka k tomu, že je nakonec nahrál, aby zůstaly zachovány i potomkům. Nahrávalo se v roce 1962 ještě na starý cívkový magnetofon. Vypravěči tehdy bylo 74 let. Když syn Čeněk v roce 1968 emigroval, dostaly se s ním nahrávky až do Kanady. V osmdesátých letech minulého století jsem získal jejich kopii na magnetofonové kazetě. Stáří původní nahrávky i kopírování způsobily zhoršení kvality už tak nedokonalého zápisu. Bylo třeba přepsat mluvené slovo do písemné podoby, což se podařilo až po mnohonásobném poslechu. Korektury jsem pak dělal ještě podle digitálního přepisu nahrávky, při němž se podařilo, za cenu zkreslení, původní zvuk poněkud vylepšit. I tak se ale nepovedlo přepsat úplně vše. Dlouho jsem přemýšlel, zda bych měl vyprávění publikovat v autentické podobě, nebo zda bych je měl pro tento účel literárně „učesat“. Nakonec zvítězila první varianta. Tam, kde vypravěči nebylo přes opakovaný poslech rozumět, nedoplňoval jsem chybějící slova, ale použil jsem značky v podobě tří pomlček. Tři tečky pro změnu znamenají váhání, formulaci myšlenek, hledání vhodného obratu. V závorkách jsou uváděny nepříliš časté vstupy syna, manželky i jednoho z vnuků, nikoliv však všechny. Jsou většinou zařazeny jen ty otázky či glosy, na něž vypravěč nějak reaguje. Snažil jsem se zachovat co nejvíce z původní atmosféry „povídaček“. Jejich zvukový originál má ovšem své přednosti. Zachycuje i bití hodin, mytí nádobí (vzpomínalo se v kuchyni), štěkot psa i vzdálený hlas kozy, připomínající, že by měla být podojena. Ale i tak snad něco z oné atmosféry zůstalo.
