Předkládaná publikace si klade za cíl prozkoumat některé z hlavních změn v oblasti derivační morfologie, k nimž došlo v literární italštině mezi 16. a 19. stoletím. Kniha chce přispět k obvyklé charakteristice post-renesanční italštiny třemi důkladnými studiemi o slovotvorných prostředcích, které prošly zajímavými změnami pod různými diachronními vlivy. Text nabízí v prvé řadě analýzu formací se sufixem -gione, jehož postupné vymizení je známé. Poté jsou analyzována substantiva derivovaná pomocí sufixu -zione, který představuje jeden z nejdůležitějších prostředků derivace dějových jmen. Nakonec je zvláštní pozornost věnována kompozici, jež je obvykle považována za „neustále se rozšiřující oblast“, a to zejména verbonominálním kompozitům, která byla vždy v popředí zájmu lingvistů. Kromě kvalitativních aspektů, obvykle dobře popsaných v odborné literatuře, je hlavní důraz kladen na kvantitativní charakteristiky, jež se ve zvoleném období ukazují jako zcela zásadní pro další vývoj.
