Příběh osudové epizody v životě autorovy babičky Heleny Konwické, zasazený na litevský venkov období ruských represí po povstání z r. 1863, patří k nejlepším dílům známého polského prozaika. Konwickému se v něm podařilo skloubit tragické milostné vzplanutí třicetileté hrdinky k židovskému mladíku Eliášovi s mistrným vystižením dobové únavy a sugestivními popisy divokého přírodního rámce celého příběhu. Autorova imaginativní rekonstrukce osudů kraje vlastního dětství a ženy, kterou sám nepoznal a již se snaží dostihnout „přes prostor předtuchy, přes jezera tužeb, přes hustou mlhu nejistoty“, zůstává ve čtenářově paměti jako živý obraz dávno minulého, a přece znepokojivě hmatatelného světa.
