Luftwaffe zařadila stíhačku Fw 190A-1 do výzbroje v roce 1941. Pro spojenecké letecké síly se to stalo důvodem k panice, protože se jejich legendární Spitfire poprvé setkal s protivníkem, který ho předčil prakticky ve všech ohledech. Později, roku 1944, vstoupil do služby typ Fw 190D-9, považovaný za snad vůbec nejlepší německou pístovou stíhačku, s maximální rychlostí 430 mil za hodinu a s výzbrojí tvořenou dvěma kanony a dvěma kulomety.
První verze tohoto letounu byly poháněny hvězdicovým motorem BMW, na konci války však tuto pohonnou jednotku nahradil motor Jumo 213A, schopný dosahovat výkonu až 2240 koní. Stíhací bombardovací verze tohoto typu dokázaly přepravovat až tisíc kilogramů pum.
